Výherní článek soutěže Růžové brýle

Výherní článek soutěže Růžové brýle konečně i na webu. :)

Růžové brýle. Také jsem je mívala a často si na ně ráda a s melancholií v srdci vzpomenu. A nebyly jen jedny, měla jsem jich několik. Postupem mého života jsem je ale postupně odkládala a ztrácela. Někdy dobrovolně, někdy jsem je bránila zuby nehty. Někdy jsem o ně přišla rychlostí blesku a někdy jsem je ztrácela dlouho a postupně. Některé růžové brýle jsem měla nevědomky a jiné jsem si cíleně hýčkala a čistila jejich růžová skla, když se na nich objevila jakákoliv špína. Jak šel můj život, jejich zásoba se ale neodbytně tenčila. Zůstaly mi na ně vzpomínky, nad kterými občas ukápnu slzu, ale i supím zlostí nebo nevěřícně kroutím hlavou.

K těm nejkrásnějším růžovým brýlím patřily ty, kterými jsem hleděla na své lásky. Za jejich skly byl každý můj vyvolený princ, který mne bezmezně miloval, snesl by pro mne modré z nebe a nikdy by mne neopustil. Je tedy pravda, že sundavání těchto brýlí zároveň ze všech nejvíc i bolelo. Jeden princ mi je rozbil, když se objevila jiná princezna a z jeho lásky najednou zbyla jen smutná vzpomínka. Další mi je přímo trhal z očí a já si je tam zase tvrdohlavě nandavala zpátky. To když jsem nechtěla vidět, že jeho srdce je stejně prázdné, jako jeho slova a city.

Občas se mi trochu posteskne po brýlích, které jsem si rezignovaně sundala nedávno. Odložila jsem je s bolestí u srdce, když jsem pochopila, že manželství je růžové jen na stránkách časopisů pro budoucí nevěsty a v knihách. To, co se zdálo být romantickým gestem, se v průběhu času stalo něčím úplně jiným a z romantiky se stala praktická záležitost.

K těm méně bolestným, ale stejně růžově naivním, patřily brýle, kterými jsem hleděla na mateřství. Narození dítěte zdaleka nebylo tak růžové a jednoduché, jak mi chtěly namluvit. Tyhle brýle jsem si sundala sama a dobrovolně, protože až pak jsem dokázala pochopit, o čem mateřská láska je a že k mateřství patří stejně přirozeně radost, ale i starost a strach, což s iluzí růžových brýlí nemá společného zhola nic.

Některé dávno odložené růžové brýle mi i dnes vykouzlí úsměv na rtech. Například ty, které jsem jednoho dne prostě hodila za hlavu. S nimi jsem zahodila i všechny marné snahy o převýchovu nepřevychovatelných mužů a naopak jsem pochopila, že místo toho se od nich to nejlepší naučím.

 A takových dalších brýlí jsem měla nespočet.

           

V životě bývá smutné, když něco, co nám dělá dobře, ztrácíme. Bolí to a nechceme se toho vzdát. A stejné je to i s našimi pověstnými růžovými brýlemi. Také mne jejich ztráty bolely a často byly zality slzami. Zpětně ale nelituji ztráty ani jedněch z nic. Jsem ráda, že jsem s nimi ztratila  i  iluze, které mi nalhávaly něco, co ve skutečnosti nebylo nic a na tom „nic“ bych nedokázala postavit takový život, jaký chci žít. Někdy si na ně sice ráda zavzpomínám, respektive na dobu či situace, které halily do příjemného růžového obláčku. Za co jsem ale vděčná je ve skutečnosti to, že jsem o ně přišla a tak jsem mohla začít žít život takový, jaký opravdu je. Bez iluzí.

Jitka Hubáčová