Článek Barbory Genser napsaný do soutěže Růžové brýle. Patří mezi ty nejlepší, co nám přišly. Na výhru ale nestačil.
Růžové brýle v rukou negativistů
Každý z nás
se s tím setkal. Buď nám to někdo s dobrosrdečným obličejem řekl, když jsme o
to nestáli či jsme to sami použili v dobré vířě pomoct příteli. Věta „Sundej si
ty růžové brýle,“ je prostě známá
většině lidí. V obecné rovině se to bere jako dobrá rada od přítele, který vám
chce dodat odvahu podívat se pravdě do očí, když usoudí, že váš pohled na věc
není příliš realistický - pokřivený dle vašich vysněných představ. Ovšem, co kdybychom to vzali z té druhé
strany? Proč je v naší společnosti víc „in“ vidět svět přes brýle černé, než
přes ty růžové? Proč by mělo být špatné vidět věci růžově (tedy za předpokladu,
že se vám růžová barva zdá optimisticka a štastná, já bych mnohem raději viděla
třeba žlutě)?
I pokud je
vaše realita pokřivena emočním vzplanutím, tak to ještě neznamená, že je to
špatně. Každý má svou pravdu, to zaprvé. Za druhé, občas je pravda a realita přeceňována. Vezměte si
zamilovaného člověka. Člověka, který ve svém protějšku nevidí ani náznak chybičky,
ačkoli jeho okolí si těch chyb všímá až nadmíru. Není lepší nechat člověka v
jeho růžovém šťastném světě do doby, než sám vystřízliví? Zkrátka, nekazit mu
jeho čas štěstí a zapomenout na svůj skeptismus a negativismus. Nevidět svět
jen černobíle, ale občas si vzpomenout na duhu.
Když se
podívám na lidi kolem sebe, nerada si přiznávám, že lidé moc nechtějí aby lidé
kolem nich byli šťastní, pokud nejsou šťastni oni sami. Nemyslím si, že by
chtěli být závistiví nebo škodolibí, ale možná si v tu danou chvíli vůbec
nedokáží uvědomit, že se svět dá vidět i jinak než jejich očima. Především by
si každý člověk měl uvědomit, že ke každému pohledu je zapotřebí určitý postoj,
kterému pedchází řada zkušeností, nebo citové zainteresovanosti. Každý má právo
na jiný úhel pohledu a mě přijde hloupé, někoho osočovat za to, že vidí svět
jinou barvou než já. Nechci působit arogantně, ale není sad kontraproduktivní
chtít po člověku, aby si „vyměnil brýle“ jen proto, že by nemuseli zůstat
růžové i dál až navěky? Člověk obecně nemá rád, když se mu říká, že jeho názor
nebo pohled, není správný. Ke změně názoru dochází většinou až po získání
dalších, zřejmě odlišných, zkušeností, které budou mít za následek změnu „barvy
sklíček, přes které se na danou situaci dívá.“ Později může nastat i okamžik,
že vás z toho nepřeberného množství třpytek a sluneční záře ve vašem růžovém
světě začnou bolet oči a vy si místo růžových brýlí vezmete ty černé, pač se
vám z toho začne dělat mdlo a tím pádem příjde i rychlé vystřízlivění. Může přijít
i den, kdy vám ty růžové brýle spadnou z obličeje a najednou se nad vámi
přeženou černé mraky. Stále vám ale zůstane růžová vzpomínka na dobu, kdy
všechno bylo růžové a sladké, že jste z toho byli celí ulepení jak cukrová
vata.
Barbora Genser
Žádné komentáře:
Okomentovat