Je den po uzávěrce Moudu a i soutěže Růžové brýle. Tentokrát
spoilerovat z nového čísla nebudu, ale zveřejním článek, který mi přišel
do soutěže. Kvůli překročení horního limitu 520 slov jsem ho
nemohla počítat za soutěžní. Přesto se mi ale téma článku líbí, a tak je
aspoň tady.
Sen o Tristanu
Vždycky
to byla ta starší generace, která říkávala: to za nás bylo lépe.
Říkali to naši pradědové našim dědům, říkali to naši dědové našim otcům,
říkali to naši otcové nám.
Takže teď je řada na nás. Abychom udrželi tradici a říkali svým dětem:
to za našeho mládí bylo lépe. Pokud by to tak opravdu bylo, pokud by
svět byl při každé výměně generací horší a horší, muselo by tu už dnes
být skutečné Dantovo peklo. Vyprahlá pustina a v ní zbělené kosti
posledních lidí.
Tak jak to vlastně doopravdy je?
Faktem zůstává, že svět
se právě v těchto letech zřejmě ocitl na jakési pomyslné křižovatce
svého dalšího bytí a nebytí. Při dnešní vojenské technologii a rozbujelé
vojenské mašinérii by takovou další světovou válku pocítili za pár
hodin i na takovém ostrůvku Tristan Da Cunha, zapomenutém kousku skály
uprostřed jižního Atlantiku. K tomu ostrůvku se vrátím ještě na konci
své úvahy.
Jak tedy mám dnešní svět vidět. Být optimistou s růžovými brýlemi, nebo
pesimistou s tmavými?
Pokud vznesu obavy nad rapidním
úbytkem přírodních zdrojů, od ropy po uhlí, optimista by mne uklidňoval:
bez obav, lidstvo je schopno vyvinout a objevit alternativní zdroje.
Pokud namítnu, že nelze donekonečna tolerovat celosvětový přírůstek
lidstva na 20 miliard, 30 miliard a dál a dál, protože nebude dostatek
zemědělské půdy, prostoru pro další velkoměsta a o zdrojích pitné vody
pro všechny ani nemluvě, optimista na to řekne, že jednou budou lidé
schopni osidlovat místa ve vesmíru a tím matičce Zemi uleví.
Zatím však vidím Evropu v rozkladu. Svět v rozkladu. Migrační krize
znesvářila až doposud spolupracující státy. Baskicko se chce odtrhnout
od Španělska, Španělsko to nechce dovolit, ale zároveň vyvíjí nátlak na
Británii, aby konečně vrátila ten před mnoha sty lety ukradený
Gibraltar. V rámci světa možná drobný problém. V Indonésii se dnes a
denně vypalují ve velkém obrovské plochy pralesa, na varování
klimatologů, že toto počínání bude mít v budoucnu katastrofický a
nevratný vliv na počasí nikdo nebere vážně. Totéž se děje v Amazonii.
Mexiko se bezmocně potácí na pokraji občansko-drogové války. Pytláci v
Tanzanii a Keni masakrují poslední zbytky původní fauny a do toho si
přijede občas zastřílet i nějaký ten zbohatlík z Evropy či Ameriky, aby
stihl zastřelit nějakého toho lva či slona, dokud jsou ještě v nabídce.
Ukrajina a Rusko zůstávají jako rozbuška příštího možného konfliktu,
Turci masakrují Kurdy, Kurdi útočí na teroristy IS, ale občas se odpálí i
mezi tureckými civilisty. Amerika a Rusko sjednávají společný postup
proti IS a zároveň se přitom navzájem obviňují, kdo z nich chce víc
rozpoutat třetí světovou válku. Japonci, mistři nových technologií,
národ, který by mohl ukázat světu, jak bude vypadat budoucnost, pomáhá
oceánům zbavit se posledních velryb a při jakési nesmyslné tradiční
krvavé tradici masakruje v pasti zálivu stovky delfínů – jen pro tu
tradici.
Dočítám se, kolik stamilionů lidí nemá přístup k pitné vodě a kolik
dalších stamilionů k nim má v brzkých letech přibýt. Že příští války
vzniknou spíše kvůli přístupu k vodě než k ropě. Evropa se vystrašeně
tváří, jakoby dokázala spasit a absorbovat všechnu bídu a všechno zlo
světa, a přitom pak jako kontrast čtu studie o tom, za jak dlouho bude
Evropa bez nejdůležitějších nerostných zdrojů a jak drasticky ubývá
zemědělské půdy a pitných zdrojů i pro samotné současné obyvatele.
Tenhle
kotejl hrůz, statistik a nevábných prognóz mi nějak nedovoluje nasadit
si růžové brýle.
Kdysi, jako mladík, jsem se bavil s jedním mužem, který jezdil po
montážích a viděl půl světa. Vyprávěl mi, jak s batohem na zádech prošel
kus Asie, začal v Indii, vzal to přes Pákistán a Irán, pak do Turecka a
tam přes legendární Bospor vstoupil na území Evropy. Ano, cestou ho
ohrožovaly bouřky a jiné klimatické extrémy, zažil také menší
zemětřesení, utrpěl spoustu pohmožděnin, ale jinak se prý cítil
bezpečně. Byla to jeho cesta snů, splněný životní sen.
Dnes by šel po této trase s baťůžkem na zádech jenom blázen.
Všiml jsem si, že cestovní kanceláře už přizpůsobují zájezdy do samotné
Evropy s přihlédnutím na aktuální rizika teroristických útoků.
Itálii a Řecko letos raději ne, ale klid by mohl být ve Španělsku a to
spíše na jeho ostrovech…
Takže asi nejjistější bude dát to letos na Pálavě nebo na Lipně.
Takže co s těmi brýlemi?
Udělám kompromis. Vezmu si
brýle, které mají jedno sklo růžové a druhé tmavé. Budu tak vnímat svět
poněkud objektivněji: s obavami ale i nadějí zároveň. Půl na půl.
A
co jsem chtěl říci tou zmínkou o ostrově Tristan Da Cunha? Opuštěnější a
přitom obydlené místo byste na planetě sotva kde hledali. Letecky se
tam nedostanete, takže jediná cesta je lodí z Jihoafrické republiky a
trvá zhruba týden.
Ostrov má asi přes tři stovky obyvatel, kteří svůj ostrov milují.
Funguje tam jeden policista, ale nemá vlastně nic na práci. Je tam spíš
pro formalitu.
Je to jen pár týdnů, co se na internetu objevil inzerát (pořád k
dohledání v archivu) že se hledá zkušený farmář, který by pomohl
srozvojem tamního malého hospodářství. Domek samozřejmě k dispozici.
A
tak mne napadlo, jaké by to asi bylo. Opustit civilizaci, svět
satelitů, operátorů, sezónních slev, svět demonstrací a
protidemonstrací, svět předvolebních maratonů, valorizací, vratkých
důchodových pilířů a kuchařských seriálů, které večer co večer okupují
obrazovky.
Hodit tohle všechno za hlavu a strávit zbytek života na ostrově, tak
trochu jako Robinson. Ačkoli jako Robinson vlastně ne, kolem vás bude
přece pořád těch 300 lidí, kteří s ostrovem srostli a jejich uvažování a
chování formuje skutečnost, že jsou v těch dálavách odkázáni jen sami
na sebe. Musejí cítit obdivuhodnou pospolitost. A představa, že
hvězdnatá obloha nad jejich ostrovem (která tam musí být jistě mimořádně
krásná a působivá) je vlastně jen jejich a tisíce kilometrů kolem
dokola není nikdo jiný, s kým by se o ten pohled museli dělit.
Nevím,
zda bych to dokázal. Odejít na ten ostrov a zůstat tam s těmi lidmi už
navždy. Každý večer usínat za hukotu příboje, narážejícího na tu
zapomenutou skálu.
Ale hluboko v duši to tomu, kdo se na inzerát přihlásí a odejde tam -
hluboko v duši mu to asi závidím…
A pokud naše děti budou za nějakých dvacet třicet let vyprávět svým
dětem, jak byla tahle doba pěkná, že za jejich mládí – tedy nyní – bylo
přece jen líp – pak bych se snad takové, ještě děsivější budoucnosti,
ani dožít nechtěl.
Já vím, příliš kacířská slova.
Takže si prozatím nechám spíše ty kombinované brýle.
Bohumil Matějovský
Po vyhodnocení soutěže se mužete těšit na další články, které postoupili
do užšího výběru. Výherní článek bude v novém čísle Moudu.
Alice Kopecká
Žádné komentáře:
Okomentovat