Za pár dní vyjde další, již 4. číslo Moudu. A
na co bude zaměřené?
Název Popelčin střevíček by mohl odhalit
jednu stěžejší oblast - pohádky. Pro další jsem však musela zapátrat hlouběji -
do metafor a povídek. Co jsem vymyslela je zatím tajemství, dnes vám odhalím
část článku z oblastni pohádkové.
Jste připraveni na Popelku v moderní době?
Mám 3 dny na to, abych se
připravila na kamarádčinu oslavu 16. narozenin. No, "oslavu". Je to
ples. Lucía si na tyhle věci hodně potrpí. Šaty a tanec jsou samozřejmostí. A
já? Nemám co na sebe a neumím jediný krok. A ještě mám strach z toho, co
všechno zvládnu za ten večer pokazit. Jsem totiž hrozně nešikovná.
Teď mi volala Lucía. Její kamarád by byl ochotný mě narychlo naučit nějaké základní kroky, abych zvládla alespoň něco odtancovat. Teda kámoško, ty mi dáváš! Přijede ve 4. To znamená, že mám půl hodiny na to, abych ze sebe udělala člověka a převlékla se aspoň do čistého oblečení. No panebože, tak málo času!
Přišel včas. Na minutu
přesně. Když jsem otevřela, uviděla jsem vysokého kluka s velkými rameny. Oči
měl modré a vlasy světlé. Nevypadal vůbec špatně.
"Ahoj. Jsem Adam. Lucía mě
posílá. Prý tě mám naučit tancovat. Pochopil jsem dobře, že na to máme tři
dny?"
Citíla jsem, jak se začínám
červenat. Ten hlas bych mohla poslouchat celé hodiny. Kruci, hlavně klídek!
"Ahoj, Monika.
Pochopil jsi to správně. Za tři dny má oslavu a já... jsem to nikdy nezkoušela,
nikdy jsem netancovala. Taneční nám ještě nezačalo, takže..."
"Takže tu nebudeme stát a
půjdeme na to, ne?"
Celá mimo jsem se vbatolila
dovnitř a on sebevědomým krokem vešel za mnou. Já jsem každému nalila sklenici
vody. Trochu se mi při tom třepala ruka, ale povedlo se mi "jen"
pokapat stůl. Copak mě tak znervózňuje? Musím se okamžitě uklidnit nebo to
nedopadne dobře!
Přesunuli jsme se do mého
pokoje. Adam přinesl i CDéčko, které vložil do rádia a nechal mě poslechnout si
první písničku. Já jsem seděla na posteli a snažila se vnímat tu hudbu. Pořád
jsem ale koukala na ten jeho úsměv. Vypadal fakt sympaticky, když dřepěl u
rádia a soustředil se na to, co poslouchá. Když skladba skončila, zvedli jsme
se. Já jsem si uvědomila, že jsem nezachytila kromě prvních pár tónů vůbec nic.
Kromě jeho, samozřejmě.
Adam mě chytil kolem pasu a
ukázal mi první krok. Ten jsem kupodivu zvládla. Pak mě pustil a předvedl
pokračování beze mě. Zeptal se, jestli jsem to pochopila a já i přesto, že jsem
vůbec nepobrala, kam se kdy přesouval a jak se pohyboval, jsem přikývla. Opět
mě tedy vzal kolem pasu. Byla jsem taková nesvá. Nikdy u mě kluk nebyl takhle
blízko. Určitě jsem vypadala jako rajče. Šla jsem úplně jinak než on. Připadala
jsem si jako hrozný nešika.
Zajímá vás, jak bude příběh
pokračovat? Co bude popelčiným střevíčkem? Celý příběh vyjde v čísle Popelčiným
střevíček.
Žádné komentáře:
Okomentovat