pátek 6. května 2016

Černobílý svět

Černá a bílá. Dvě barvy, které proti sobě stojí v hlubokém nezanikajícím protivenství. Temnota a světlo. Strach a naděje. Život a smrt. Anděl a ďábel. Dobro a zlo… Vedou dlouhotrvající bitvu o svou existenci. Ani jedna nedokáže zvítězit, ani jedna nedokáže být bez druhé. Nic jiného mezi nimi neexistuje. Žádný prostor, žádný kompromis.

Většina lidí kolem sebe vnímá pouze tyto dva protihráče a skutečných barevných krás si nevšímá. Paradoxně je černá viděna negativně, jako by zabíjela vše dobré a živoucí. Podle mnohých tvrzení podporuje temné myšlenky, je zlem, které hubí veškerou radost a štěstí na Zemi. Smutek a tajemno jsou jejími věrnými sestrami.

Zatímco bílá je naproti ní synonymem čistoty, jasnosti a nevinnosti. Zcela nevědomky vyvolává uklidňující mír a optimismus, který pozvedává mysl. Ne nadarmo se říká, že dokáže napomáhat přemýšlení. Občas může působit až chladivě, i rozjasňujícím dojmem, vzbuzuje pocit dokonalosti a perfekcionismus. Každý si nepochybně pod představou běloskvoucí bílé barvy představí perfektní linii, již nehyzdí jediný patrný škrábanec. Ne černou, symbol temnoty.

neděle 1. května 2016

Jak blízko či daleko mají graffiti k umění?


Těšíte se na nové číslo? Dostává se do finální verze, a to zpracování. Články už jsou napsané. A abych vás ještě více na něj navnadila, vypustím pár článků, které v novém čísle najdete. Tady je jeden z nich. :) (Číslo bude zaměřené ne umění a náboženství.)
------------------------------
Uměním jsme obklopeni stále. Ať už se jedná o malbu, obal sešitu, či design nábytku. Dá se však považovat za uměn i něco takového  jako jsou graffiti? Zkrášlují, nebo zhazují image města či obce, co se týče samostatného umění nehledě na právo majitele stavby?

Z počátku bych ráda definovala pojem umění. Umění zaštituje vše, do čeho dáme sami sebe za použití kreativity. Výsledkem je dílo, které má nějakou hodnotu. Hodnota díla je ale subjektivní pojem - každému se líbí něco jiného.

Když se zaměřím na graffiti jako takové, vyžadují talent (bavíme-li se o těch propracovanějších). Je zapotřebí znát perspektivu, správně stínovat, mít smysl pro barvy, vhodně využívat kreativitu, nápaditost a především mít představivost.  Dle mého z toho už jasně vyplývá, že se jedná o umění. Dejte takovému člověku do ruky štětec, tempery, papír a přesvědčíte se sami, že se jedná o umělce.

sobota 23. dubna 2016

Perspektivizmus ako základ vnímania | Růžové brýle



Další a zároveň poslední článek ze soutěže Růžové brýle, který tady zveřejňuji. I tento se umístil vysoko, ale na výhru nestačil. I tak je ale v něm velmi zajímavá myšlenka. :)

,,Ty máš názory na nič. Daj si dole tie ružové okuliare!“
Túto vetu počul často od starších, od mladších aj od rovesníkov. Neakceptoval som ju z dosť pochopiteľných dôvodov. Okuliare totiž nemusia byť len ružové. Farieb je veľa. A žiaľ, nemôžeme si ich dať dole. Už racionalizmus, ktorý chápal všetko objektívne a ako objekt – teda aspoň sa o to usiloval – vo svojom majstrovi Descartovi našiel aj svojho hrobára. Descartes totiž prehlásil: Myslím, teda pochybujem, teda som. Aby mohla mať táto veta platnosť vykonal Descartes zaujímavý experiment. Chcel zistiť o čom všetkom možno nejakým spôsobom pochybovať. Vyšlo mu, že nespochybniteľné tvrdenie je len jedno – a síce Ja myslím, respektíve Ja som. 

Áno, to je síce pekné, no aký to má význam? Podľa mňa význam tomuto tvrdeniu – resp jeho využitie načrtol neskôr Schopenhauer a dokončil ho jeho trošku duchovný žiak Nietzsche. Nietzsche zaviedol do myslenia pojem perspektivizmus. Perspektivizmus ako taký vyvracia všetko objektívne a glorifikuje jednotlivca na úroveň boha svojho vlastného mikrokozmu. Zjednodušene povedané. Mám uviesť príklad? Jazyk. Jazyk je typický príklad perspektivizmu. Keď čítate nejaký text a autor Vám povie, že v rohu miestnosti je nočný stolík, predstavíte si nočný stolík v rohu miestnosti. Ale nie taký, aký videl a myslel on, ale svoj vlastný. Pretože ho nepopísal detailnejšie a vy vlastne neviete aký stolík myslel. A ešte v akom rohu miestnosti. Ale sranda je, že aj keby na popis spomínaného stolíka vyplytval štvrť strany ( čo by iste málokoho bavilo ) čitateľ si to nemusí tak do bodky predstaviť, ako to autor videl. A ani sa mu to nepodarí. Jazyk totiž v sebe má len tiene vecí. Keď si jeden uvedomí, že rozmýšľa v jazyku tieňov, veľmi ľahko sa zasmeje na veľkých pojmoch bez významu akými sú napríklad Dobro, Zlo, Pravda, Krása.... Teda pardón. Oni význam majú. Všetko má vlastne svoj význam. Lenže subjektívny. 

čtvrtek 21. dubna 2016

Výherní článek soutěže Růžové brýle



Výherní článek soutěže Růžové brýle konečně i na webu. :)

Růžové brýle. Také jsem je mívala a často si na ně ráda a s melancholií v srdci vzpomenu. A nebyly jen jedny, měla jsem jich několik. Postupem mého života jsem je ale postupně odkládala a ztrácela. Někdy dobrovolně, někdy jsem je bránila zuby nehty. Někdy jsem o ně přišla rychlostí blesku a někdy jsem je ztrácela dlouho a postupně. Některé růžové brýle jsem měla nevědomky a jiné jsem si cíleně hýčkala a čistila jejich růžová skla, když se na nich objevila jakákoliv špína. Jak šel můj život, jejich zásoba se ale neodbytně tenčila. Zůstaly mi na ně vzpomínky, nad kterými občas ukápnu slzu, ale i supím zlostí nebo nevěřícně kroutím hlavou.

K těm nejkrásnějším růžovým brýlím patřily ty, kterými jsem hleděla na své lásky. Za jejich skly byl každý můj vyvolený princ, který mne bezmezně miloval, snesl by pro mne modré z nebe a nikdy by mne neopustil. Je tedy pravda, že sundavání těchto brýlí zároveň ze všech nejvíc i bolelo. Jeden princ mi je rozbil, když se objevila jiná princezna a z jeho lásky najednou zbyla jen smutná vzpomínka. Další mi je přímo trhal z očí a já si je tam zase tvrdohlavě nandavala zpátky. To když jsem nechtěla vidět, že jeho srdce je stejně prázdné, jako jeho slova a city.

pátek 1. dubna 2016

Růžové brýle v rukou negativistů | Růžové brýle


Článek Barbory Genser napsaný do soutěže Růžové brýle. Patří mezi ty nejlepší, co nám přišly. Na výhru ale nestačil.

Růžové brýle v rukou negativistů

Každý z nás se s tím setkal. Buď nám to někdo s dobrosrdečným obličejem řekl, když jsme o to nestáli či jsme to sami použili v dobré vířě pomoct příteli. Věta „Sundej si ty růžové brýle,“  je prostě známá většině lidí. V obecné rovině se to bere jako dobrá rada od přítele, který vám chce dodat odvahu podívat se pravdě do očí, když usoudí, že váš pohled na věc není příliš realistický - pokřivený dle vašich vysněných představ.  Ovšem, co kdybychom to vzali z té druhé strany? Proč je v naší společnosti víc „in“ vidět svět přes brýle černé, než přes ty růžové? Proč by mělo být špatné vidět věci růžově (tedy za předpokladu, že se vám růžová barva zdá optimisticka a štastná, já bych mnohem raději viděla třeba žlutě)? 

 I pokud je vaše realita pokřivena emočním vzplanutím, tak to ještě neznamená, že je to špatně. Každý má svou pravdu, to zaprvé. Za druhé, občas je pravda  a realita přeceňována. Vezměte si zamilovaného člověka. Člověka, který ve svém protějšku nevidí ani náznak chybičky, ačkoli jeho okolí si těch chyb všímá až nadmíru. Není lepší nechat člověka v jeho růžovém šťastném světě do doby, než sám vystřízliví? Zkrátka, nekazit mu jeho čas štěstí a zapomenout na svůj skeptismus a negativismus. Nevidět svět jen černobíle, ale občas si vzpomenout na duhu.